Difficultates - Jak jen může...

Vzhlédl od šálku plného hřejivé kávy a pohled mu zavadil o Harryho Pottera. Aniž by si to uvědomil, stiskl hrnek o něco víc, než chtěl. Stačilo malinko a snad by ho rozdrtil. Cítil vůči tomu klukovi tolik záště a nespravedlnosti. Pokaždé se našel někdo, kdo se ho zastával, nebo mu vyšlapoval cestičku. Pohled se mu stočil na Brumbála po jeho levici. Potom se znovu nepozorovaně zaměřil na nebelvírský stůl. Tolik se snažil nad něj povznést, ale stačil pouhý pohled na jeho vzpurný výraz a připomněl mu otce. Snad kdyby měl možnost vyřídit si účty s ním, nemusel by za to pykat jeho syn… To, ale nemělo cenu řešit, protože James Potter byl dlouho mrtev, ale syn mu jméno opravdu nezahanbil. Někde v hloubi duše Severus věděl, že je Potter nesmírně důležitý pro celé kouzelnické společenství, ale to ho hnalo k ještě větší nevraživosti, když si uvědomil, jak málo toho umí a jak silný je jeho nepřítel.
Stoupenci pána zla jsou mocní kouzelníci, neohrožení a připraveni kdykoliv zaútočit, jak moc dobře věděl z vlastní zkušenosti. A Potter? Koho má Potter? Weasleyho a Grangerovou.
Podíval se na zrzka sedícího vedle. Nedalo se říct, že jedl, ale spíše ládoval vše, co mu přišlo pod ruku. Jako by už léta nejedl. Severus znechuceně odtrhl zrak. Z druhé strany vedle Pottera seděla Hermiona Grangerová. Severus se ušklíbl nad neuvěřitelným paradoxem, že nejlepším studentem Nebelvíru je mudla. Než se, ale stihl ponořit plně do svých myšlenek, vytrhla ho z nich Hermiona.
Nalévala si sklenici vody a někomu se smíchem odpovídala. Vypadala tak zvláště. Bylo to poprvé, kdy jí neviděl s nepřístupným a těžce soustředěným výrazem. Najednou se zdála tak uvolněná a lidská. V tento okamžik nepůsobila jen jako výňatek z nějaké učebnice, které vždy uměla nazpaměť. Poprvé jí viděl v novém světle. Poprvé po sedmi letech…
Dlouho se tím, ale nezaobíral. Student, ať jakkoliv dobrý nestál za to, aby mu dlouho uvízl v hlavě a krom toho, on ji nepovažoval za dobrou. Naučit se věty odříkávat jako na kolovrátku umí každý. Tedy…
Zrak mu padl na Nevilla Longbottoma.
Bolestivě sykl. A chytil se za levé předloktí. Jediné na co si nikdy nezvykne. Naučil své tělo snášet bolest, naučit nedát na svém obličeji nic znát, naučil dokonce i své srdce odpoutat se do hlubších citů. Dokázal vyčistit svou mysl tak, že se nemusel bát předstoupit před Pána zla, ale nikdy za ta dlouhá léta si nezvykl na dlouhé pálivé znamení. Nikdy si nezvykl na bolest, která byla stejná, jako před lety, kdy mu ho vypalovali… Vypálili mu ho i do srdce… Cejch, který sebou ponese celý život. Ať udělá cokoliv, jediný pohled na předloktí mu nedovolí zapomenout, ani jiným.
Neděsil se bolesti, neděsil se Pána Zla, neděsil se smrti. Ale toho neviditelného řetězu. Toho pojítka, které mu nedovolí odejít, dokud bude žít. Zvykl si, že jeho mladí rozhodlo o jeho životě. Nikdy, ale nedovolí, aby rozhodlo i jeho smrti. A právě tohle znamení bylo vždy předzvěstí. Předzvěstí, že pro něj bude poslední rozhodne-li se tak jeho pán.
Podíval se na Brumbála. Ten na něj kývl. Tvářil se vážně. Severus se zvedl a rychle opustil síň. Jeho černý plášť za ním vlál a dopřával jeho chůzi ještě větší rychlost a eleganci, než měla.

Hermiona ho už dlouhou chvíli pozorovala. Všimla si, jak si chytil předloktí a pár okamžiků na to odchází. Dokázala si dát dvě a dvě dohromady.
Slunečné ráno najednou začalo šednout. Ta představa, že on tam někde je a všechny svolává… Že i on zažívá rána a noci, že i on si dopřává chuť jídla a dobrého pití. Stejně jako lidé. Lidé, které zabil, nebo se na to právě teď chystá. Ne, neexistoval nikdo, kdo by měl k lidské bytosti tak daleko, jako on.
Dokonce ani v duchu mu nedokázala dát jméno. Věděla, že je to pošetilé. Věděla, že vyslovením jeho jména se tu neobjeví, ale hrůzostrašná majestátnost těch pár písmen jí to nedovolovala.
Podívala se na Harryho. On si Snapea nevšiml a ona mu nehodlala kazit den. Vždyť co by mu řekla. Každou chvíli, kdy oni všichni něco dělají, on tam někde pobývá také. Není to bůh, i jemu trvá den 24 hodin a i on se nějak musí zabavit. Realita a přesto nepředstavitelná.
„Hermiono, co je ti?“
Vytrhl jí z přemýšlení Harryho hlas.
„Nic, jen jsem přemýšlela…“
„Vypadáš vážně. Stalo se něco?“
„Ne Harry. Nic…“ ujistila ho a aby byla přesvědčivá usmála se.

Po dvouhodinovce Přeměňování se s nimi Ron na chodbě rozloučil. Harry a Hermiona mířili do sklepení, protože oba navštěvovali výstupní kurz lektvarů. Hermiona proto, že jí lektvary bavily a měla v nich, jako ve všem, dobré výsledky a Harry, protože to Brumbál chtěl, pro pozdější… Záležitosti, které ho čekali. Byla to taková tichá dohoda, mezi ředitelem a Snapeem, i když jemu trvalo velmi dlouho, než se utišil. Často dával Harrymu jasně najevo, že je tu jen z jediného důvodů, ale ani to mu nezabraňuje ho kdykoliv vyhodit nebude-li splňovat jeho požadavky. Kolikrát vypadalo, že se ti dva do sebe pustí. Snape využíval své profesorské převahy a smrtijedské lstivosti a Harry zase špatně krotil své antipatie a nebelvírské chování. Byli jako oheň a voda. Nedokázali se snést, ani za dob největšího temna, kdy oba stáli na jedné straně. I když Harry mu nikdy nevěřil a Snape mu k tomu nikdy nedal důvod. Ani jeden o to nestál.
Hermiona se dívala na kamarádův nasupený obličej. Vypadal takhle vždy v pondělí dopoledne a v pátek ráno. Dny výstupního kurzu.
„Myslím, že dnes bude Snape chybět…“ řekla mu, aby ho potěšila.
Harry se hořce zasmál. „Takové štěstí mě nečeká…“
„Uvidíš. Jsem si skoro jistá!“ mrkla na něj povzbudivě. Byla si víc, než skoro jistá. Byla o tom přesvědčená, ale nechtěla to dávat okatě najevo, aby se nevyptával.
Posadili se jako vždy do zadní lavice.
Na Harrym bylo vidět, že i když jejím slovům moc nevěří, jistá naděje se ho chytila.
Jakmile se ve dveřích objevil Snape a oni si stoupli na pozdrav naklonil se k ní.
„Vidíš… Zázrak se nekoná…“ zašeptal jí mírně zklamaně.
„To není možné…“ hlesla Hermiona a dívala se na jeho naprosto kamennou tvář.
„To přece…“
„Nevím, čemu se divíš…“ poznamenal Harry.

Jak je to možné. Vždyť před dvěma hodinami šel za… Šel přece za ním… Nemohla se mýlit!
Tváří se jakoby nic. Vysmívá se do očí všem, kteří se sním setkali a nepřežili. Vysmívá se všem těm mrtvým do očí. Vrací se zpět jako z nějaké nepodstatné návštěvy. To přece nejde. Musí na sobě dá něco znát, není to nepodstatná návštěva a nedá se na ní zvyknout. Nebo ano? Jsou už opravdu tak otupělí, že jim to nevadí. Jak jen můžou. Jak se můžou tvářit, že se nic neděje. Když se děje! Jak jen mohou!

„Jak jen můžete!“ Hermiona se polekaně podívala po třídě. Snape stál nad ní a překvapeně se na ní díval. Se zděšením si uvědomila, že věta, která se ještě slaboulince odrážela ve stěnách učebny vyšla z jejích vlastních úst. Udiveně si na ně položila ruku, jako by to šlo vzít zpět.
„Slečno Grangerová?“ oslovil jí lehce překvapeně.
„Omlouvám se pane profesore…“ řekla potichounku a odvrátila od něj hlavu. Věděla, že je to neslušné, ale nemohla se na něj dívat. Vždyť před chvíli se jeho černý pohled upíral na někoho mnohem důležitějšího, než je ona. A Hermiona měla strach, že podívá-li se mu do očí spatří v nich ještě jeho odraz.
Harry do ní neznatelně šťouchl. Otočila se a zjistila, že Snape na ní stále zírá a zřejmě čeká na nějaké vysvětlení. Třída zmlkla, jako ještě nikdy.
Bylo jí najednou ze všeho na nic.
„Omluvte mě!“ vykřikla a vyběhla ze třídy. Rozeběhla se chodbou a až po několika metrech, kdy byla dostatečně daleko, se zastavila a opřela o chladnou zeď.
Je snad ona taková hysterka, nebo on takový netvor. Bere si snad příliš vážně věci, které se kolem dějí? Začíná snad bláznit?
Jak by ne… Vždyť právě ona je tím, kdo za všechno může… Vždyť ona je mudla. Poslední dobou měla dojem, že se na ní lidé dívají vyčítavě. Že jí obviňují z toho, co má přijít. Že jí dávají za vinu samotného Pána Zla. Kdyby zůstala obyčejným mudlou nemuselo by se to stát.
O tom, že jsou to pouhé klamy její mysli se přesvědčila, když zjistila, že se na ní takhle dívají i lidé, kteří jsou třeba otočení, nebo se vůbec nenacházejí v místnosti.
Jak dlouho tohle dokáže zvládnout? A co když z toho přijde o rozum? Vždyť utekla z hodiny. To by nikdy předtím neudělala.
Zapadla do první prázdné místnosti, kde zůstala dokud neuslyšela šum studentů na chodbě.
Jakmile se tak stalo, opatrně vykoukla a přidala se do davu.
„Hermiono!“ otočila se a viděla, jak za ní spěchá Harry. Nyní se jí pohledy ostatních nezdály ani v nejmenším. Snažila si jich nevšímat, ale připadala si, jako kdyby byla něčím nakažená.
„Kde proboha jsi? Co se děje?“
„Harry já se tam nemohla vrátit. Udělalo se mi hrozně nevolno…“
„Bohužel tam budeš muset. Snape mi nedovolil odnést tvé věci…“ řekl smutně a zároveň naštvaně. Hermiona si dokázala představit, jak to probíhalo.
„Dobře, skočím si tam…“
„Počkám na tebe!“ řekl rozhodně.
„Ne to je dobré, běž…“

Opatrně nakoukla do učebny a s úlevou zjistila, že Snape už tam není. Zrychlila tedy a začala svoje věci házet do brašny.
„Za nedokončení své práce a tudíž neodevzdání vám srážím deset bodů a klasifikuji tou nejnižší známkou samozřejmě!“ ozvalo se za ní ledovým hlasem. Hermiona leknutím nadskočila a stále s věcmi v náručí se na něj otočila.
„A za Vaše absolutně neomluvitelné chování, Vám odebírám dalších pět bodů! A ještě deset za nedovolené opuštění třídy!“ pokračoval už s nepotlačovaným zadostiučiněním.
„A školní trest! Dnes v devět večer před touto třídou!“ dodal a místnost opustil.
Hermiona pustila vše co držela a ztěžka dosedla na židli.